Věta Kozinova

Věta Kozinova pochází z Jiráskova románu Psohlavci a byla použita ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939):

(Profesor Vobořil zkouší studenty z věty kosinovy.)

Peterka: Co je? Co chce?
Vaněk: Jseš vyvolanej. Nějaká věta kosinová.
profesor Vobořil: Tak bude to?
Peterka: Kozinova věta zní: Lomikare, Lomikare, zvu tě na boží súd...
profesor Vobořil: Ale? No tak dál...
Peterka: Hin se ukáže!
profesor Vobořil: Tak, ukáže. Já ti taky ukážu! Ale v konferenci! Počkej! Plést si matematiku s dějepisem!

Psohlavci

Román Psohlavci vznikl v letech 1883 – 1884, a za Jiráskova života vyšel osmadvacetkrát. Název knihy je odvozen od přezdívky, která vznikla od jejich erbu – bílého praporu s černou obrubou a uprostřed se psí hlavou.

Příběh nás zavádí na Chodsko v letech 1692 – 1695. Chodové byli od nepaměti strážci západních hranic Českého království, a tudíž měli privilegia o tom, že jsou poddáni pouze panovníkovi a nemusejí robotovat. Po převratu Bílé hory však Chodsko bylo prodáno Vilému Lamingerovi. Po jeho smrti získal panství jeho syn Maximilián zvaný Chody Lomikar, a začal po nich požadovat robotu a poddanství. Jan Sladký Kozina, sedlák z Oujezda žil pouze pro svou ženu Hančí a dvě děti. Na statku s nimi žila ještě jeho matka. Jednoho dne se Kozina dozvěděl, že mu vrchnost kácí lípu, která určovala hranici jeho pole. Spolu se svým přítelem Matějem Přibkem se pustili do potyčky o mezní strom, ale ten stejně padl k zemi. Lomikar poslal do vesnice kyrysníky, aby zatkli ,,buřiče“ a našli chodská privilegia. Kozina a Přibek byli zatčeni spolu s dalšími a chodská práva objevena u Kozinů na statku, kam je v noci před událostí s lípou zanesli Hrubý a Syka. Buřiči byli uvězněni a před jejich zraky byla privilegia spálena.

Stará Kozinová však schovala dvě listiny nejdůležitější, a proto je chtěli Chodové obhájit u samotného císaře. Vyslali proto do Vídně delegaci spolu s advokátem Strausem. Toho však Laminger podplatil a tak došlo při čtení rozsudku na trhanovském zámku k velikému rozhořčení Chodů. Ti začali dělat Lomikarovi ,,naschvály“, které se konaly i přes Kozinův zákaz. To samozřejmě nepřineslo štěstí ani druhé výpravě do Vídně. Při projednávání tohoto případu v Praze Lomikar opět zapůsobil a tak byli Chodové souzeni za své prohřešky vůči vrchnosti. Chodové museli podepsat poslušnost, ale Hrubý s Kozinou nepodepsali a byli odsouzeni na rok žaláře. Mezitím doma vzniklo povstání v čele s Matějem Přibkem, jež bylo násilím potlačeno. Laminger se však odvolal k hrdelnímu soudu a ten odsoudil Kozinu k trestu smrti oběšením.

Tak se stalo 28. listopadu 1695 za přítomnosti 68 vážených Chodů. Před smrtí však vyřkl Kozina památnou větu: ,,Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolů stát před súdnú stolicí Boží, hin se hukáže kdo z nás“. Tak se stalo a za rok zemřel Lomikar na mrtvici.

Kniha měla ve čtenáři vybudit vlastenectví. Je psána chodským nářečím.

Zpět na menu